AU?

30. ledna 2011 v 18:34 | Roniee ♥ |  Na téma..
Řež
Sebevražda. Je to zvláštní, zamýšlet se nad tím. Zamýšlet se jestli je sebevražda správná věc. Je to řešení? Dá se to jinak? Zvládla bych to?
Kolem tohoto tématu je strašně moc spekulací, všichni se o něm chtěj bavit, ale jak, když se pořádně nedokážou vžít do ojedinělého člověka. Když mu nemohou pomoct. Empatičnost je ta vlastnost, ta která hodně lidem chybí, ta bez které by to prostě nešlo. Jsem dost empatická?
Vím, že je to dost citlivé téma, a to nejenom pro mě, nebo pro mé přátelé. Nejvíc mi vrtá hlavnou myšlenka, jestli bych to dokázala. Jestli bych se na pokraji sil, dokázala zabít, jednoduše, vymazat se ze světa. Jak moc by to pro mě bylo těžké? Nejhorší zjištění je pro mě, že bych na to byla silná. Kdyby mě tu nedrželo jen pár provázků, pár, věcí které tvoří smysl života. Ať už je to ta hrstka přátel, rodina nebo ... jenom pohled na vycházející slunce, třpytivej sníh a spoustu sraček, bez kterejch bych se jednoznačně obešla.

Babička říkala, že každej, kdo skočí z mostu, z okna, každej kterej po sobě vystřelí nebo tak, že každej lituje, a to ať už se z toho dostane nebo ne. Že prý na tu malou vteřinku, na tu nanoseknudu zalituje. Třeba uvidí východisko nebo tak. Jiná teta povídá, že ty lidi jsou blázni, v tom se s ní vždycky přu. Vím, že je těžké stát na tzv. hranici zlomu. Kolikrát jsem se chtěla vážně zabít... řešila jsem to ranama do ramene. Mám tam táhlé jizvy a ty se nestratěj, škoda. Musim si dávat pozor před rodičema, před kamarádama, už mě to unavuje.
Jak bych se asi zabila? Práškama? Ne to ne, otrava je jedna z nejhorších smrtí. To vám nejdřív začnou zvracet orgány, a vy se začnete dusit. Podřezáním? Klasika, ale nedokázala bych nečině koukat jak mi krvácí ruka, nechtěla bych čekat. Asi skok nebo průstřel... jelikož nemam pistoli, tak asi skok, ale u toho bych se bála,  že bych přežila. Jen bych byla postižená (podotýkam, ještě víc než jsem) a oni by se o mě museli starat. Ne, na to nemam. A co lano? Ne, to ne ani se nějak nebojim bolesti, ale spíš tý zoufalosti, vědět, že se nezachránim a ještě se pět minut svíjet. To neni nic pro mě...
Po mottu "Nechceš? Nemusíš!" Je taky jedno... "Nemůžeš? Přidej!" a tim se začínám pomalu ale jistě řídit. Vždycky, když si myslim, že sem na dně, srazí mě ještě větší kokotina. Takže pro mě už žádný "Bude líp" nefunguje. Nakonec, každej svýho štěstí strůjce, ne?
 


Komentáře

1 Marpefi Marpefi | E-mail | Web | 30. ledna 2011 v 19:23 | Reagovat

Zdravím všechny,

sebevražda je velmi složité a komplexní téma. Lidé se mnohdy dostávají do situací, kdy se domnívají, že není cesty pryč...já si však myslím, že ta cesta je. Pracujme zde s předpokladem, že existuje "nějaký" Bůh - pakliže ano, musíme se v rámci sebevražd úzce zamýšlet i nad tím, má-li k tomu všemu co říci i jeho existence..

Zde však není prostor pro rozbor všech myšlenek, proto Vás zvu na článek zde:

http://zivot-nazory.blog.cz/1101/ztrata-smyslu-zivota-sebevrazda

S pozdravem

Marpefi

2 TheJmoto TheJmoto | Web | 30. ledna 2011 v 21:00 | Reagovat

Napsala jsi to skvěle... líp bych to asi nevystihla :)
Já vlastně ani nevím... docela často nad tím přemýšlím, a myslím, že snad ani neexistuje puberťák, který by na sebevraždu ani jednou nepomyslel. Ale já bych na to asi neměla. Na nějakou nechuťárnu jako je řezání žil bych neměla určitě, takže kdybych se rozhodla zabít se, určitě by to byl nějaký adrenalin jako skok z mostu, nebo tak něco. A co se týče pistolí, těch máme doma docela hodně, ale jediná, kterou umím nabít je maximálně tak moje airsoftka, a ta by mi možná tak udělala modřinu, než aby mě zabila :D ...
Ale já bych to určitě nezvládla. Naštěstí... A doufám, že to ani nikdy nebudu potřebovat. Vždycky, když všechno přežiju, tak jsem za to šťastná a říkám si: ,,ještě, že se to nestalo tak, jak jsem to chtěla" :)

3 moni.ss moni.ss | E-mail | Web | 30. ledna 2011 v 22:29 | Reagovat

Ikdyby jsem se snažila sebevíce, nejspíš by jsem nikdy nepochopila uvažování sebevraha... nevím.

4 Ipolit Ipolit | Web | 31. ledna 2011 v 16:13 | Reagovat

Jo, otázka sebevraždy je dost zajímavá. Já osobně bych to asi dokázala (fandím si). Myslím, že jediným důvodem  proč jsem to doteď neudělala, je moje nejlepší kamarádka. Když se na ni totiž kouknu, vždycky mě napadá, jaká srabárna by to byla a jak moc by na mě byla naštvaná. Takže žiju dál, hopsa hejsa.
To motto "Nemůžeš, přidej" mě zaujalo. Myslím, že ho taky vyzkouším...

5 Therine Therine | Web | 31. ledna 2011 v 19:07 | Reagovat

Škoda, chtěla jsem ti napsat, že bude líp :D
Né, ale fakt. Nad tímhle tématem přemýšlím hodně často. Jsem člověk, kterej se neřeže, ač ho štvou biliony věcí. Mám depky celkem často ale prostě to ze sebe vyklepu. Jsem radši veselejší. Ale jednou, si vzpomínám, jsem chtěla zemřít. Jednou, za těch mých patnáct let jsem fakt skončit chtěla. Kvůli klukovi, já hloupá! Nakonec jsem si představila brečící mamku nad mým hrobem a možná i ty lidi, co by z toho byli v háji.
Jelikož jsem se neřezala, nedokážu si představit tu bolest, když ta žiletka řeže. Lidem to přináší bolest, která přebije duševní bolest. Někdo i říká, že cítí zvláštní pocit, odlehčující. Nevím a zatím to zkoumat nechci. Nechci jizvy, které budu muset schovávat a nejsem jako holky, který by se jizvama chlubily. Však znám jedno přísloví, ,,Kdo jizvám se směje, bolest nepocítil.'' Je to sice na jiný brdo..
Motto je hezké, jednoduché, přesto výstižné :)

6 Cmuk Cmuk | Web | 31. ledna 2011 v 20:31 | Reagovat

... Nikdo si nedokáže představit, jak se ten člověk v tu chvíli cítí, protože, každý to prožívá odlišně, z jiných důvodů, a ač se zdají stejné, jsou vždy v jiné míře. Nevím co více k tomuto článku psát.. pokud mne něoc napadne... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama