Leden 2011

AU?

30. ledna 2011 v 18:34 | Roniee ♥ |  Na téma..
Řež
Sebevražda. Je to zvláštní, zamýšlet se nad tím. Zamýšlet se jestli je sebevražda správná věc. Je to řešení? Dá se to jinak? Zvládla bych to?
Kolem tohoto tématu je strašně moc spekulací, všichni se o něm chtěj bavit, ale jak, když se pořádně nedokážou vžít do ojedinělého člověka. Když mu nemohou pomoct. Empatičnost je ta vlastnost, ta která hodně lidem chybí, ta bez které by to prostě nešlo. Jsem dost empatická?
Vím, že je to dost citlivé téma, a to nejenom pro mě, nebo pro mé přátelé. Nejvíc mi vrtá hlavnou myšlenka, jestli bych to dokázala. Jestli bych se na pokraji sil, dokázala zabít, jednoduše, vymazat se ze světa. Jak moc by to pro mě bylo těžké? Nejhorší zjištění je pro mě, že bych na to byla silná. Kdyby mě tu nedrželo jen pár provázků, pár, věcí které tvoří smysl života. Ať už je to ta hrstka přátel, rodina nebo ... jenom pohled na vycházející slunce, třpytivej sníh a spoustu sraček, bez kterejch bych se jednoznačně obešla.

Babička říkala, že každej, kdo skočí z mostu, z okna, každej kterej po sobě vystřelí nebo tak, že každej lituje, a to ať už se z toho dostane nebo ne. Že prý na tu malou vteřinku, na tu nanoseknudu zalituje. Třeba uvidí východisko nebo tak. Jiná teta povídá, že ty lidi jsou blázni, v tom se s ní vždycky přu. Vím, že je těžké stát na tzv. hranici zlomu. Kolikrát jsem se chtěla vážně zabít... řešila jsem to ranama do ramene. Mám tam táhlé jizvy a ty se nestratěj, škoda. Musim si dávat pozor před rodičema, před kamarádama, už mě to unavuje.
Jak bych se asi zabila? Práškama? Ne to ne, otrava je jedna z nejhorších smrtí. To vám nejdřív začnou zvracet orgány, a vy se začnete dusit. Podřezáním? Klasika, ale nedokázala bych nečině koukat jak mi krvácí ruka, nechtěla bych čekat. Asi skok nebo průstřel... jelikož nemam pistoli, tak asi skok, ale u toho bych se bála,  že bych přežila. Jen bych byla postižená (podotýkam, ještě víc než jsem) a oni by se o mě museli starat. Ne, na to nemam. A co lano? Ne, to ne ani se nějak nebojim bolesti, ale spíš tý zoufalosti, vědět, že se nezachránim a ještě se pět minut svíjet. To neni nic pro mě...
Po mottu "Nechceš? Nemusíš!" Je taky jedno... "Nemůžeš? Přidej!" a tim se začínám pomalu ale jistě řídit. Vždycky, když si myslim, že sem na dně, srazí mě ještě větší kokotina. Takže pro mě už žádný "Bude líp" nefunguje. Nakonec, každej svýho štěstí strůjce, ne?

Zoufalé volání o pomoc.

29. ledna 2011 v 23:03 | Roniee ♥ |  By Roniee ♥
...všechno co dokážete říct je "aha" nebo "bude to v poho" ... nebo podobný věci, co mi nijak nepomůžou. I ona si se mnou přestala o těch problémech povídat. Štve mě to. Když se s ní bavim, třeba o profesorovi a ona najednou změní téma na něco, co s nim absolutně nesouvisí. No, jako by mě přestala mít ráda. Je to možné? Možná jsem udělala někde chybu, ptám se kde. Pomož mi. Mam tě ráda, ale jestli ti pomůže, když tě necham bejt, udělam to. Jsem-li ti na obtíž, přestanu, jen mi to musíš říct. Asi sem až moc jiná. Jo, jako bych to neznala. Zase jsem našla někoho, komu můžu věřit, vím, že nic nikomu neřekneš, ale.
Ale posledních pár dní na mě nemáš čas. Nebo chuť? Přestáváme si rozumět? Začíná mě bolet, když mě potkáš na chodbě, jak se na mě podíváš. Nejradši by ses nepodívala. Ale problém je, že třeba nemam za kym jinym jít. Prostě tě potřebuju. Ale ty mě už asi ne. To je ten důvod, proč jsem se ti vzdalovala, abych k takovýmu pocitu nikdy nemusela dospět. Miluju, když se směješ, když se rozeběhneš proti zdi a ten nácek se směje. Miluju, když zpíváš písničku, typu "Tvůj boj" nebo naše písničky -> Seš čůrák, seš čůrák tadádádádááá....
Nepouštěj mě


K čemu jsou city? K čemu je mi to trápení. A ne jenom mě, Vám všem, nám všem. Je vážně šance se z tohole kolotoče dostat? Je fakt nezbytné odjet? Daleko. Možná.. a nebo taky ne. To jsem byla já, kdo řikal, že utéct je zbabělost. Já jsem tvrdila, že od problémů, od neúspěchů se neutíká... tak kam se tahle moje "stránka" ... to moje nespoutaný já podělo? Podělo, podělo... spíš se asi podělalo strachy. A musí jet pryč. Odject, odstěhovat se... zapomenout.
Ne, asi na mě lezte ta samota. Už jsem doma sama moc dlouho a tak přicházim o rozum. Nebo jsou to ty posrané antibiotika. Které zapíjim rumem. Jo, v tom bude ten háček... v tom. V tom, ve mě. V tom těle, které už dávnoneovládam uá, ono ovládá mě. Chodí, jí, pije, nadává ale nežije.
A. .... ty, ty která seš pro mě teď tak důležitá. Nepouštěj mě, jinak se v těch sračkách utopim. Prosim

Skins.

28. ledna 2011 v 13:58 | Roniee ♥ |  By Roniee ♥
..nevim, nevim proč. Nevim, ale posloucham Black eyed peas a mam děsnou chuť psát o skinheadech. Večerní polemizování. Možná mě za tenhle článek pár lidí vyfakuje, někteří pochopí... někteří odsoudí. Ale co. Blog je zveřejněná ukázka pochodovejch myšlenek v mojí hlavě. A změť, která se v ní odehrává je jenom mojevěc. Vy můžete jenom přidávat komentáře, obracet oči v sloup, zvracet nebo se potutleně smát. Zas tak moc mě to nežere, a to řikám kkurva pravdu.
Skins.

Stahuju si film Skinhead Attitude a jsem na něj docela dost zvědavá. Řikali, že to je fajn, říkali tomoji oblíbení skíni. Ti, co jsou proti rasové zaujatosti, proti rasovým předsudkům. Je jedno, jestli si nějak řikaj. Je jedno, kolik jim je, jak "krátký maj vlasy", co nosej na triku, jaký maj kšandy a jak maj nablejskaný a okovaný, těžký boty. I když tamten, vypadal mnohem starší ( a ty já žeru ), vlasy akorát na tři milimetry, na triku velký OI!, kšandy svěšený a bílé adidasky. Líbil se mi. Pak sem si vzpoměla na profesora... no nic.
Už mě přestává bavit, vysvětlovat všem, co, spíš kdo jsou skinheadi zač. Ale pořád to šířim dál, snažim se. I já jsem je kdysi měla za rasisty a mé strýčky jsem posílala dopryč se jejich pohádkama o smírlivosti k rase. Haha. Byla to pravda. I když, nějaké nepokoje jsou. Ani sem nechci psát, že Skinheadi maj kořeny v Jamajce a proto jim je připisováno velké množství Skáčkových Reagečkových písniček, které se zasloužili o rozšíření této kultury do Evropy, zvláště pak do Británie. A že i ptoto je Anglie moje vysněná země, do které já se přestěhuju, je to jen otázka času. Možná už příští školní rok.
Skins

BEP už v přehrávači vypínám a pro začátek si pouštim Last Strike. "Máme svoje názory co tvoří naše hnutí, proti špíně rasismu chceme stát semknutí. Dej si odchod kokote s křížem hákovým..Jo ty tomu nerozumíš? Pěstí ti napovím…" Prostě odmítám, že by skíni byli nějak rasově zaujatí. Když už, jim něco teda vadí, tak jsou to lidi bez názoru, zkorumpovaní idioti, nic nedělající drogový hipízácký máničky, okrádači státu a další "lidi" co kurvěj baztak zničenou zemi. "Cítíš pohled plný strachu a i nenávisti... Skinheads! Pozor! To jsou rasisti!--> To si myslí většina z tupého stáda, ta co hovno ví a co nás nemá rada!!!" A přesně tak nějak to teď je. Já na jednu stranu ty lidi chápu. No vemte si, že když se Orlíci prohlašovali za pravý Skíny, a zpívali v písničkách "Bílá liga, je bílá bílá vyčisti si boty, v nich je tvoje síla, Bílá liga mě zaslepila, černou duši mi vybělila..." Ale i oni teď sami (resp. Landa) přiznávají, že páru o Britskejch skinheadech vlastně neměli, a jestli měli, tak ať se k tomu raději ani nehlásej.
skins...

O den později.
Tak jsem zkoukla ty skinheady. Včera jsem musla vymáznout z kompu, přece jenom jsem ještě nějakej ten čas na antibiotikách (na těch prašivejch antibiotikách). Ale ani mi to nevadí, že mě o tom táta nechal akorát víc přemejšlet v posteli než tady u počítače.
Jak jsem povídala, zkoukla jsem ten film. Pozatek? Bylo tam spoooousty maníků z White Power (Bílá síla) kteří tam vykládali o tom, jak je být rasista okouzlující a jaké maj skvělé poslání, poslání varovat lidi před "jinejma rasama". Přitom podle mě, ani Árijská rasa neexistuje. Jsou jenom tři rasy - Europidní, Negroidní a Mongoloidní. Je tam něco o sráčích, kteří vykřikujou "My jsme Árijci, jediní správní rasově přizpůsobilí životu, na téhle bíle Zemi" ??? NEEE. Pak tam byli praví, tradiční a původní skins. Ty mi řekli to, co jsem ještě neslyšela. A možná se jen doslechla. Prostě mi to parádně rozebrali, jednu subkulturu za druhou. Počítam s tim, že se na ten film, ještě hodněkrát podívam..Dost mi dal. Hlavně o podivnínech z takzvané skupiny SHARP. Antirasisty. Sharp - PROTI RASOVÉ ZAUJATOSTI, PROTI RASOVÝM PŘEDSUDKŮM. a tečka.
Prostě, nedala jsem vám sem nějakou lekci, kdo to jsou pořádní skinheadi, o jejich subkulturách o jejich nepřpátelích o jejich politickym nadhledu, podhledu. O jejich víře, jen jsem se tak nějak chtěla zamyslet (s vaší pomocí, spíš před vašimi zraky) o tom, jak je vidí ostatní. Snad jsem sem dala dostatečně najevo, že s nimi sympatizuju a že je mi jedno, že mě odsoudíte a budete si pořát mlejt svou o "rasismu".
Skins

..eh.. no. jo.

26. ledna 2011 v 12:00 | Roniee ♥ |  By Roniee ♥
Nějak mi to všechno nevychází. Nebo?
Nevim, tenhle víkend byl docela dobrej. Už jsem nebyla tak sama. V pátek chlastačka v ulicích. Chodili jsme tam jako chuligáni, byli jsme nedotkuntelní. Vyřvávali jsme písnička, ať už od Orlíků, Oiquellů, Totáčů, N.V.Ú.ček... Byli jsme tam spolu, a nikdo nám najednou nemohl ublížit. Policajti? Ať si přijedou. Vysvětlili by sme to, možná by nás hodili domu a zapsali si nás. A co jako?
Nevim...nevim co se děje, zas sem se opila, sice ne do němoty, to ne. Ale zas jsem si dala brko. Proč to dělam, když to tak nenávidim, když mi to nechutná... ? NO, popravdě, cejtim se docela fajn. Vždycky si pak přijdu taková odlehčená. Čim to je? Sem blbá. Přestanu hulit, kouřit. Dneska jsem neměla ani jedno posraný cigáro.. jsem na to hrdá. Nejlepší je, že když se zhulim, tak cejtim v držce vodu. A to se pak dusim, a při tom mam v puse neuvěřitelně sucho. Tak vyprahle jak to jenom jde. le přesto se mi z huby line mazec vody. No, nic.
A potom byl koncert jedné "známé, neznámé" kapely. Jsou dobrý, byla jsem na nich po druhý apříšště půjdu zas. Moc sem si to užila, přijeli lidi z ostatních vesnic. Zaspívala jsem si, zatrsala šla spát ke kamarádově rodině, a večer sem jela domů. Táta (jelkož byl taky pěkně na sračky, ještě trpěl kocovkou) se ještě válel v posteli. Věděla jsem už, že mi bude ráno furt blbě. Ale nečekala jsem, že až tak.
Ráno jsem vztala. Vypotácela jsem se z postele a uvědomila jsem si, že sem se přes noc asi stokrát vzbudila (PROTO ty kruhy pod očima?) Nic jinýho, než jít do školy mi nezbejvalo. Jela jsem v autobuse a jako na potvoru jsem celou třičtvtě-hodinu musela stát. Málem jsem tam omdlela, vykašala si plíce ateeeedeee atééédéé. Jediná dobrá věc je. že sem potkala profesora, a že se na mě koukal, když jsem ho potkala o pět minut později, už sem se nekoukla. Tak lacino se se prokouknout nenecham ..nene. Pak jsem dorazila domů, šla jsem si jen lehnout a najednou bylo ráno.
bláh

Je to bezmoc. Nemoct vstát z postele, jen tak ležet, klepat se dusit se kašlem, nic necítit. To je bezmoc. Ne jako, nemam čas uklidit si pokoj, jsem zoufalááá ... áááá!! Ne. To je mnohem zoufalejší. A to jsem si včera ještě musela dojet sama k doktorce, myslela jsem, že tu cestu nevydržim... děs. No, u doktorky mi předepslai dvoje antibiotika a spoustu vitaminů. Od tý doby jsem se válela v posteli...Jenže ty antibiotika mají také vedlejší účinky. Tak třeba - [neklid, deprese, třas, bolení svalů, křeče ... atd.]A Psychopatické nápady mě jen obklopují, tak pozor na mě.

...normálně nenormální, je přece pořád nenormální... no je to normální?

20. ledna 2011 v 20:23 | Roniee ♥ |  By Roniee ♥
Mám všeho dost. Je toho prostě hodně, a já nevim, kde mam začít, nebo jestli není čas se všim skončit a prokázat tím mnoha lidem akorát laskavost (každej dobrej skutek se počítá. ne?). Tak či onak, dneska byl docela dobrej den. Zas jen, když vynecham závěr, kdy jsem byla sama. Víte, nějak mi teď moc přijde, že jsem osamělá. Čím to je? Nějak se mi ani nechce si s někym povídat, ani ze školy, ani z vesnice. Mam náladu pod psa. Někam bych se zahrabala a spala nejmíň do další zimy. Nikdo by mě nerušil z mého absolutně paranormálně nemožně vysněného světa. Tam, kde se děje jen to, co povolím.
Má to cenu?

"..není možné, aby to bylo nemožné." mi pořád zní v hlavě. Tak například s profesorem, přece neni možné, aby to nešlo nějak udělat, ne? No, nemyslim to tak. Vypadá to zle a zoufale, ale nejsem zoufalá, jsem spíš přešlá a možná malilinkato osamělá. Ještě že si můžu stěžovat alespoň tady. Vy to totiž nemusíte číst když nechcete, pamatujete?
A tak si pořád říkám, jak to jen udělat, no jasně, jít s nima do toho baru. To jsem celá já. Chci všechno hned. Ani mě nenapadlo, třeba, jestli náhodou nemá přítelkyni. To by byl zas pech. Ale vím, že by to nebylo tak hrozný, zvyknout si na začátku. Ani by to nebolelo, vždyť se mi jenom líbí, no co. Jo líbí se mi víc, než je třeba přijatelný, ale tak to zas nehrotim. Nebo vlastně jo. Sakra.
Čekam na někoho, kdo mě pochopí, kdo napíše, co mam dělat, kdo se o mě bude zajímat. Kdo se postará.. Jsem sama. Úplně. Jo, když chtěj jít chlastat, nebo na brko, daj vědět. Ale jinak se nezeptaj, co mě trápí. A když už náhodou jo, nemůžou mi pomoct. Tak k čemu jsou? Kamarádi. Nekamarádi. Ne... jen sem prostě na všechno mnohem citlivější, přemejšlim, jestli nemam mít krámy. Ne. Nemam, je to tak, je toho na mě prostě jenom moc, jsem hlupačka, malá. Jen malilinkatá. Ne, co si to tu do hajzlu namlouvam, jsem velká, velikánská hloupá holka, co zatěžuje svoje okolí, kyselym xichtem, nebo otupělym? Co je horší?
Ne, nevšímejte si mě, to mě jenom pouští múza z dnešního hulení. Nebyla jsem ve škole, ne že bych zatáhla, to ne. Nejel bus. Tak jsem to trochu zkorumpovala a kula pike, až jsem to vymyslela, a ani jsem se ve škole neohřála (bo sem tam nebyla). Místo toho jsem jela s mojí oblíbenou, leč věčně dětskou kamarádkou K. se kterou to zase bylo balancování. Ne, teď jsem nepřemejšlela, jestli jí mam umačkat k smrti nebo jí rovnou zmučit, za to že měla ve všem pravdu. Že se jednou na mě všichni vykašlou, bohužel mi neřekla co s tim. Řekla, že to nezažila, protože má mě. Nikdy nebyla úplně sama. To mě zahřálo, tam, kde vy ostatní máte srdce (já jen jakousi hmotu, nehmotu která občas vydá nějakej zvuk). Ale kdy najdu někoho takovýho já?! No, neptam se, o nikoho už nestojim, je mi to jedno, jestli ten "zázrak" alá kamarád přijde, nebo budu utopená ve srabu celej zbytek "života (?)" .. vážně je to život?

....Profesor.

19. ledna 2011 v 21:16 | Roniee ♥ |  By Roniee ♥
Jak se právě cítím? Bezomc? Nasranost? OBOJÍ!?...jo asi jo. No, co vám budu povídat. Chci našeho ctěného profesora. Do háje. Proč se tohle stane vždycky mě? Proč si vždycky hledam ty nesprávný? ty "starší".. ty jiný? Neměl by o mě zájem, ani kdyby čert na koze jel.
A to někdy mam pocit, že vážně civí. Jako tenkrát na chodbě, jako tenkrát na plese. Jako předevčírem. Ale kdo řekl, že to tak je? Že to třeba není jenom náhoda. Blbá náhoda? Proč nám, mě a mojí kamarádce,  vzkázal, ať přijdem do baru, ke prý pořád bejvá? Ne. Prosim, nedávej si naděje. Takhle je to totiž vždycky, mam velký oči, vidím to co není, a pak jsem jen zklamaná, depresivní, podrážděná. Na každýho nadávam a každýho posílam do prdele. I ty co mam ráda.
Hraje mi v hlavě jedna písnička od Fialek - "Sprostý anděl...sprostý anděl, mě učaroval.." ach jo.
No a i kdyby. I kdyby tu byla ta jediná naděje, ta šance.. ani se mi jí nechce vypisovat, nechci tomu uvěřit, ani nic podobnýho. NE. Ale pořád, tam vzádu v hlavě mi zní hlásek. Neřiká přímo : "Co by na to řekli ostatní, rodiče, učitelky, kamarádi...?" ostatní jsou mi fuk. Je mi to prostě jedno co si myslej. Spíš, jestl by to dělalo dobrotu, a kdyby ne, jak by se to řešilo. "Utajená láska" :D ujetý je to, ne utajený. Jsem malá frnda, co si moc myslí. Ztratila jsem se ve svém snivém světě, ten který vlastně neexistuje, a když už, tak jenom v mojí hlavě. A tam se taky ztrácí, už tam není barevno a pestro jako na nějakym hustym fesťáku. Už je to prostě tmavý místo v debilnim životě, kterej vlastně nemá ani šanci na existenční možnosti.
profesor

Konečně jsem se odpoutala toho děsnýho pocitu z O. konečně jsem chodila spát, s "takovym nějakym" úsměvem na tváři. Ale ne, zase muselo všechno jít do sraček. Jako vždycky. Objeví se ON. Profesor, a je to v píííči!!! Ne. Kdo se ho prosil, ať mi vstoupí do života a zas v mé hlavě akorát nadělá paseku... proč, proč. Protoč. Nebyl by jinak živto nuda? No možná, ale určtine bych se tak netrápila. Ale v poslední době, se nemam na koho obrátit, na co se kouknu, to je zakažený, nebo nevyhovující, zdeformovaný, nepořádný, špatný.
Nebo jsem se vážně změnila jenom já? Jsem teď horší člověk? Bezcitná. Jo, to by mi slušelo, ale nemam na to koule, na všechny co mam ráda se jednoduše vysrat. Nasrat to ano. To dokážu, jediná věc, kterou dokážu. Nasrat sebe, nebo ostatní.. a není to jedno? Asi jsem se změnila. Ale nic s tim nehodlam dělat, aspoň v tomhle období ne.
Ale pořád se sebe ptam, co se děje. Vždyť, já mam děsně dobrou náladu, když ho vidim, a to se mi u O. nesávalo. Jsem, nebo spíš, cítím se polichocena, když na mě kouká. Jsem ráda, dokonc se fakt usmívam... hodně. Doslova čiším energií. Je to pro mě ... jako extáze. Nevím, co se děje, jsem jen povrchní malá husa. Bože... je to profesor.

Změť.

16. ledna 2011 v 21:40 | Roniee ♥ |  By Roniee ♥
Miluju - Punk, Cíga, Přátele, Rodinu, Kamarády, Sida Viciouse, Johnnyho Rottena, Skinheads, Čechy, Anglii, Drew Barrymore, Jarka Nohavicu, Harryho Pottera, Dana Landu, Fesťáky, Koncerty, Vagon, Stmívání, Tvrdost, Měkost, Rebélii, Romantiku, Pochopení, Ráznost, Ctižádost, Cílevědomost, Prahu, Vítr, Smog, Déšť, Bouřku, Vedro, Duhu, Mrak, Ptakopyska Perryho, Metal, Rock, Metallicu, Sex Pistols, Krajinu, Sladkosti, Čokoládu, Bonbóny, Chipsy, Brambůrky, Řízky, Bramborovej salát, Smažák, Pivo, Colu, Fantu, Frantu (Sahulu), Fanánka, Fialky, E!E, Spska, N.v.ú.čka, blog, Facebook, Číra, Křiváka, Těžký boty, Nenucenost, Zdravost, Vychytralost, Matiku, Union Jack, Plexis, Wanastovy vjecy,
♥
Lucii, Kollera, Mullera, Ondřeje Ládka, Ivana Mládka, Zdeňka Izera, Jirku Krampola, Finiase a Pherba, Moudrost, Vášnivost, Přemýšlivost, Magii, Šestý smysl, Risk, Adrenalin, Pogo, Tvořivost, Kreativitu, Knížku, Pocit z pocitu, Discopříběh, Vodu, Moře, Pláž, Živly, Zemi, Bahno, Sníh, Led, Led Zeppelin, 23, 23, 23, 23, 77, Numerologii, Orgie, Opilost, Střízlivění, Opici, Psy, Kočky, Marilyna Mansona, Humor, Vážnost, Chlór, Bazeném, Savo, Děják, Druhou světovou, Husity, Kališníky, Odvážnost, Kapely, Kytaru, Basovku, Bicí, Bubny, Bordel, Spořádanost, Protiproud, Večeři, Práci, Hlášky, Zdvořilost, Intimitu, Zábavu, Samotu, Telefonování, Cestování, Focení, Malování, Kreslení, Psaní, Zpívání, Řvaní, Bezstarostnost, Hlasitost, Diskrétnost, Pláč, Smích, Žiletku, Náplast, Koupelnu, Postel, OI!, Filmy, Hélium, Poutě, Kolotoče, Houpačky, Wajgl, Muffíny, Cheesburgery, Hamburgery, Hranolky, Tatarku Kečup, Orion, Coffee, Broskvovej čaj, Dvdčka, Živáky, Scratch, Skrat, Poruchu mysli, Mysl, Anikó, Hřiště, Prázdniny, Holiday, Sunshine, Soboty, Pátky, Pondělky, Říjen, Červenec, Leden, Kecky, Džíny, Judo, Kraťasy, Freda Perryho, Treye, SHARP, ♥, :/ , :) , :D ..., Koně, Novotu, Nelacinost, ..............."Profesorskej sbor"... PROFESORA!


Ne, jen jsem se tak zamyslela, co pro mě "co, kdo" znamená. Když budete číst pozorně, uvidíte, že si odporuju ... a saramentsky, jsou tam věci, který tam bát nemají, nejsou správný. Ale co. Rebélie je to moje, a ostatní je mi u píči. NE, vulgárnost nepatří mezi věci, co miluju, nebo mam ráda. Ale jak už jsem řekla, jde ruku v ruce s citama. A těch je ve mě tak moc.

sem svině... no a co?

15. ledna 2011 v 19:47 | Roniee ♥ |  By Roniee ♥
Všechno se zase posralo DO PRDELE!!! Kurva, fuck, je to v pííííče, jebat... ne!!
A přesto, je tu druhá část, mého já, která se potutelně směje! JE SPOKOJENÁ!?
Ale, ne to se nehodí. Mohla jsem jim rozbít přátelství, jsem mrcha.
Když on byl tak krásnej, a hodnej, a dokonale se na mě usmíval. Bylo mi jasný, že to bude jenom na ten večer.
Jsem kráva, a on je debilní skín.
Vdávání


Co že se to vlastně stalo?  Jen jsme se vožrali, zhulili a užívali si. Na začátku bylo všechno tak fajn, a tak přirozený. Tak jednoduchý, pili jsme houbu, sem tam někdo dával špeka, byl tam i můj oblíbenej skín. A ptal se mě na mojí kamarádku, který pak dokonce volal :D A byl tam i můj pankáč, ten, kterýho znam přesně rok a patnáct dní, ten, kterej mě má fakt rád. Ten, kterej se topí ve sračkách kvůli jinýmu vztahu, kterej mu prostě nevyšel. Ten, kterej se nejspíš snaží zamilovat jinde, ale nejde mu to. Ten, kterej se vožere a pak je naštvanej na celej svět. A na mě. Problém je v tom, že jsem mu vlastně nic neudělala a přitom jsem posrala co se dalo. Když v tu chvíli mi to bylo..tak nějak jedno? Prostě, na tom "nasranym pankáčovi - J." bylo vidět, že ho mrzí, když se mě "ten krásnej skín D." dotýkal, nebo objímal... a ke konci.. (?) mno. Zvrtlo se to. Nevim, jakto popsat.. Prostě najednou jsme šli s D. vzadu, od ostatních, povídali jsme si o... (o čem jsme se to sakra bavili?) já.. dokázala jsem jenom vnímat, jak mě drží za pas, a jak hlídá tempo, abych mu stačila. Najednou jsme se jen tak zastavili a povídali si...A potom? Potom... potom mě přitlačil na jednu obrovskou ceduli u nás. A naklonil se.. a prostě, neubránila jsem se. Stáli jsme tam čtvrt hodiny. Cejtila jsem jenom jeho rty. Nic víc, ani čas. Ani problémy. Bylo to fajn, ale každej krásnej okamžik, stojí nějaké trable, bohužel.
Viděla jsem J. vyčítavej a naštvanej výraz. Najednou jsem na sebe začala křičet, ať přestanu... ať přestanu ubližovat jemu, i spoustu dalším lidem.. ale ne, pořád jsem ho držela, pořád on držel mě. Vysvobození v autobuse se ani tak moc nekonalo... Pankáček se na mě ani nekouknul, nepozdravil... NAŠTĚSTÍ... naštěstí se bavil aspoň s D.
Do hajzlu. Všechno stojí za hovno. Zkurvenej chlast. Zasraný hulení. Zpíčená Roniee....

Chci, ale nemůžu..

13. ledna 2011 v 20:46 | Roniee ♥ |  By Roniee ♥
..chci vám psát, moc. A nebudu lhát, mám co vám popisovat. Je toho mraky. ALE, nějak mi dochází čas.
První poznámka "ON" chodí s ní. A víte, že mě to ani nijak nezasáhlo, možná proto, že se to dalo čeka. Možná proto, že tim, jak jsem předstírala, že mě nezajímá, mě ten mrazivej pocit z neho přešel. Je to dobře? Už sem se sakra dlouho nedívala so těch krásnejch očí. NE!! Nebudu si ho připomínat. Abych to shrnula, přeju mu to. Jemu, né jí (a s tím nemá co dělat nesympate k ní, vůči němu, ale protože je to vyděračka.. no promiňte ale když přišla za mojí největší oporou tý doby, a řekla jí, že když se baví se mnou, bude lepší omezit jejich kontakt..tak to se na mě nezlobte, ale je to jakási forma vydírání, nebo ne?) Jako dneska, zas se na mě vykašlala. Ne, ani to si nechci připomínat. Nesmim.
profa

Co bych vám chtěla říct? ehh... on. Profesor. No.. na minulém blogu jsem to už měla trochu rozepsané. Od začátku? Nebo ma psát jak je dokonalej? :D :D aaaaaaaa.
Dobrá, jednou jsem šla takhle do školy (dobře, trochu to zkrátim.) A viděla jsem takového roztomilého, a líbivého chlapa(pce) ?? :D koukam, na něj, jakej to je krásnej čtvrťák. A on je to profesor. Do prdele. NEVA. Párkrát jsem ho přistihla jak si mě prohlíží, na plese, na chotbě.. no protě jsem se v jeho pohledech začala ztrácet. Dneska si mě ale neprohlížel, ani se nekoul. CIVĚL na mě! :D aaa.. měla jsem co dělat se sebekontrolou, abych se nečervenala, nerozesmála, neprozradila... dobrých pět vteřin v kuse, bez mrknutí, natočil se ke mě. Ne otočil, jen prostě hlavu natočil, viděl na mě. "Dobrý den", jsem ze sebe vykouzlila... s  lehkostí? A on? Jen něco broukl. HM. Co to měla do háje znamenat?? :D :DAleeee... rrr. Neřekla jsem vám ještě to nejdůležitější. On nám (mě a kamarádce) vzkazuje, že se máme ukázat v báru, kam chodí.. aa. :D Pozval nás, chce nás tam.
A to buďte rádi, že vám nepopisuju ten dokonalej pohled !!a úsměv!! který /mi věnoval/ ? každopádně na mě koukal, takže... :D aaaaaaaaa!!!
Proti němu sem ale děcko. Co neví co chce, ale musí dostát svého cíle. Že sem zamilovaná? To asi ne, ale jsem hotová. Z něj! ;)

Posmrtný život. Ano, ne?

4. ledna 2011 v 17:28 | Roniee ♥ |  Na téma..
...á. Těšila jsem se, na nové téma týdne. A jsem s výběrem spokojená. Tohle si totiž v hlavě přebíram kdykoli jdu spát, vždycky. Dřív jsem si to i vypisovala, měla jsem ze smrti strach. Ale to mě nějak přešlo. Věřím na nějaký "druhý" život. Už jen jak řekla Landa v jedný písničce "...výhodnější než ateista je bejt fantasta a basta"  a ano.. asi jsem spíš fantasta.

Co když to, co teď prožíváme (přežíváme, žijeme) je jen "zahřívací kolo"? Co když nás čeká něco mnohem horšího? Ne vlastně ne, horšího ne. Proč? Kdykoli má člověk city a prožívá nějaké emoce, tak je to špatně. Jo, jsem hloupá .. řikejte si co chcete.. ale stejně. City, pocity a emoce lidi jen uzemňují, pohoršují a zrazují. I láska a přátelství. Vedou stejně jen k nenávisti nebo ke zklamání. Zpět k tématu. Jaké to asi bude? Co nás čeká? Je to forma převtělení? Nebo se prostě jen znovu narodíme? Nebo nic?
Toď otázka. Já si to představuji tak, jako že to co nás čeká bude delší. Že se dostanem úplně jinam. Nemyslim nebe ani peklo. Ale nemyslim Zemi. Nemyslím si ani, že tu budem lítat jako duchové nebo hnít na hřbitově. Myslím, že se třeba změní pohled. A my se někam přesunem. Do vlastní "země" .. nebo spíš do vlastního území. Tam se teprve rozhodne, třeba to bude tříděné. Nebo například ... Anarchistické?? (že bych se konečně dočkala?)
Tohle všechno je podle mě o nějaký "víře" a na TU "víru" mám spíš negativní vliv, jo napsala jsem tu Landova slova o jakémsi fantazírování... ale otázka víry.. tu mi spíš přiblížila oblíbená punková kapela.. N.V.Ú.  dám vám sem text, protože nad tim je třeba zamejšlet.

Pane bože dej mi víru,
dej mi víru milovat.
Proč já musím pořád jenom..
nenávidět fakovat?

Pane bože řekni pravdu,
řekni pravdu otče náš..
Skutečně seš mezi náma,
jaký svědomí máš?

REF:
Pane bože dej mi víru,
pane bože otče náš.

Pane bože jak ti bylo,
tohle vskutku řekni mi,
když k tobě vzpínali ruce -
nevinný v Osvětimi

Pane bože usmíváš se,
na zemi je křik a pláč.
Sestup dolů, ukaž se nám
řekni co seš vlastně zač..


REF:
Pane bože ...


Zvýraznila jsem to, co by mě zajímalo. Proč tu musíme trpět. Bude to jiný? Existuje nějakej Bůh? Někdo, kdo všechno řídí? No, nevim... moc tomu nevěřim.
Abych to shrnula.Nevěřim na Boha, nemam žádné konkrétní náboženské založení, ale vím, že něco existuje. Ne přímo duchové (i když třeba na "zlé" síly věřim). Něco existuje, vím to.

Slzy.

1. ledna 2011 v 2:38 | Roniee ♥ |  By Roniee ♥
Roniee pláče, zas a opět. ♥
To je zas do-prdele den. Nebo spíš noc? ... Všechno hezké jednou skončí, to ano.. ale kdy začne? Zase jsem si zahrála na slabocha, možná na sobce. Chtěla jsem trávit Silvestra jinde, třeba s rodičema, proč ne? Proč jsme nemohli jít v pohodě do hospody? Nebo se jen tak projít.. obejít pár lidí? Ne, ona si musela postavit hlavu, že nikam nejdem. No a co, že to je moje máma? Proč ... ale ne. Roniee nepláče kvůli hospodě, kvůli lidem, který mam ráda a nemůžu s nima bejt. No vlastně trochu. Všechno se mi nahrnulo do palice. K tomu se zase naši zhádali jak psi. Lítali zase těžká slova. Nesnášim když máma brečí. Ale tak už sem jí párkrát viděla. Nenávidim, když na nás řve ať si teda vypadnem. To jsem ještě neviděla. Nenávidim to. Nenávidim, když vim že má pravdu, ale přesto radši stojim za tátou. No nic. Dřepěla jsem doma. Teda pořád dřepim. Už nebrečim. Nejsem přece tak slabá. "Co to kurva melu? Jsem !! "
Slzy, jsou projevem lítosti, nebo bolesti. Oboje ukazuje, jak moc jsme zranitelní. Lítost je pouze duševní, bolest i fyzická. Jsem moc slabá, máma je slabá. Tím trpim. To může za všechny moje slzy. On. I on mě k nim dohání, přes ty prázdniny jsem si od něj odvykla, malinko. A ano, jedu si to svoje " Nebudu mít nikoho ráda, už si nikoho nepustim k tělu, pod kůži.. potom mě tolik nebude bolet až mě zradí. Kdokoli. " víte, je to pro mě lehčí. Vysrat se na lidi. I na ty co mě maj rádi. To je zas těžký pro mě, ale nějakym způsobem to dokážu. Vysrat se na to. Na všechno, na všechny. Jo, je to sobecký, ale já už si nenecham ubližovat, nenecham ze sebe dělat akorát emocionálně vypjatého dementa, za to, že mi na lidech záleží.
Je mi všechno líto, proto jsem brečela, jak malá. Je mi líto mámy, táty. Kamarádky, co doplácí na to, že na všechny seru. Ale co, ona si za mě rychle našla náhradu. Aspoň ona je ráda. Je mi líto mě smaotný, ne líto... jsem na sebe nasraná. Za co? Za to, jak sem "vyřešila/nevyřešila" problémy. A že jich bylo.
Titanic

Když skočíš já taky, pamatuješ?
A to je ono, cesta do sraček -láska? Jen vlásek jí dělí od nenávisti, a já teď nevím, co k němu cítím. Láska? Nenávist?... Vím, že bych pro něj skočila.


Jak na Novej rok tak po celej rok? No to snad ne. Nechci tenhle jen tak probrečet. Ne ne. Nechala jsem si znovu vyholit palici. Táta mi řekl, ať si to trochu necham rozšířit. Super, to se mi líbí. Hodim do toho červenou, zelenou nebo modrou. Ještě uvidim. Ano, jsem silná já nebrečim. Nejsem malá. Ne. KONEC.

P.S. Hrajem hokej, a jsme SRAČKY ZASRANÝ. Teda naše 20. neuměj ani hovno. Maj jen plnou hubu keců...jinak nic. Nejsou to jako kluci z nároďáku. Ty hrajou srdcem. Ty bojujou, Ty na tom ledě radši chcípnou, než aby museli přiznat, že do toho nedali sto procent. Já, jako vlastenka trpim, když to vidim... trpim a je mi líto, že ty kluci nemaj hokej v srdci.
Ono, kdyby to bylo jeden, dva zápasy... tak řeknu holt smůla. Ale oni za tenhle mistrák prohráli co se dalo. Se švédama to bylo 6:3 - děs.!!! Oni budou hrát o záchrannu. Přitom jejich starší "spoluhráči" z našeho vítězného národního mužstva, začínali stejně. Jako malí neznámí kluci. Osm minut před koncem druhé třetiny prohráváme s Ruskem 8:2 !!! :D ...
Ne, neni mi do smích, ale co mam dělat? Brečet? No, a věřili by jste, že se mi docela i z toho hokeje bulit chce? ... Nevim co dřív... blejt? bulit? :D ... ne, oni to vyřešej ... tyhle polena vyházej, a daj do kupy TÝM.. Na kterej budu jakok Češka hrdá!!! ... nebo ne, a Nagano a zlatej Hattrick jsou v piči. To jediný nám z hokejové historie zbude.

P.S.S. Budu měnit "dizajn" :D ... budu měnit kabát blogu, zase sem dam něco nového, trochu si s tim vyhraju, neřikam, že to bude něco jinýho než tohle, ale aspoň vyměnit barvy a obrázek bych mohla. I pokoj se mi bude měnit, už se těšim.. ale o tom zase jindy... teď jdu dokoukat ten hrozivej hokej, do komentářů pakkdyžtak napíšu, jak to dopadlo.. Jestli mi to hanba vůbec dovolí

P.S.S.S.    .... Už nepláču

/jen pro zajmavost, tenhle článek píšu od  01:00 ... je 02:40/